Databáze zahrnuje osobní údaje a záznamy o vojenské službě více než tří tisíc mužů, kteří za druhé světové války sloužili v německé branné moci a následně v československé exilové armádě. Databáze je ve stručnější podobě zveřejněna na webových stránkách projektu a je postupně doplňována, mimo jiné o krátké životopisné medailonky a také skeny textů, publikovaných k dané osobě.
Členové výzkumného týmu připravili tematickou část březnového čísla odborně popularizačního časopisu Dějiny a současnost. Čtyři studie čtenářům postupně představují několik okruhů. Slezský historik Sebastian Rosenbaum krátce charakterizuje základní fakta s důrazem na slezskou perspektivu, rakouská historička Maria Fritsche popisuje pohled nacistické vojenské justice na dezertéry a dezerci obecně. Zdenko Maršálek se věnuje službě bývalých vojáků wehrmachtu v československé armádě v exilu, Jiří Neminář poukazuje na snahu důstojníků exilové československé armády napravit důsledky působení nacistické ideologie na mladé vojáky. Na závěr je zařazen rozhovor s Richardem Wadanim, československým a po válce rakouským občanem, předním aktivistou za rehabilitaci dezertérů z wehrmachtu v rakouské společnosti.
Sebastian Rosenbaum: Oběti, nebo kolaboranti? Nepohodlní vojáci třetí říše
Maria Fritsche: „Na frontě člověk zemřít může, ale jako dezertér musí!“ Dezertéři a přeběhlíci pohledem nacistické vojenské justice
Zdenko Maršálek: Převléknout uniformu. Bývalí vojáci wehrmachtu na „druhé straně barikády“
Jiří Neminář: Černé ovce. Příslušníci nacistických organizací a výchovná funkce československé armády
Jiří Neminář: „Mlčet a tvářit se, že se nic nestalo, je pohodlnější…“ Rozhovor s bývalým vojákem wehrmachtu i československé zahraniční armády Richardem Wadanim.
Centralisticky koncipované národní příběhy ovládly v průběhu 20. století tvorbu kolektivních identit v prostoru středovýchodní Evropy takřka úplně. Požadavek plné loajality, vyžadovaný z jednotlivých center, ovšem pomíjel specifičnost regionálních identit. Zvláště výrazně lze tento faktor ilustrovat na příkladu Horního Slezska, rozděleného po první světové válce mezi tři státy – Německo, Polsko a Československo. Rychlé proměny hranic vedly ke konstantnímu střetu požadované loajality a pociťované regionální identity. V letech druhé světové války byli místní muži povolání do německého vojska, mnozí však přeběhli či padli do zajetí. Stali se vítaným a vydatným rekrutačním zdrojem pro polskou a československou exilovou armádu. Jejich význam byl však po válce zcela marginalizován, aby nebyl narušen obraz „bojujícího národa“, kdy většinu exilových armád měli tvořit etničtí Češi (Poláci), kteří do zahraničí uprchli z vlasteneckých důvodů. Teprve po roce 1989 se ve Slezsku pomalu utváří vlastní specifický obraz válečného prožitku, kdy služba ve třech různých armádách na obou stranách fronty tvoří jeho samozřejmou a nekonfliktní součást, v ostrém protikladu s vnímáním války z center.
Publikace je německou verzí kolektivní monografie, vydané v závěru roku 2020. Zatímco česká verze byla koncipována zvláště pro čtenáře z řad veřejnosti na Těšínsku a Hlučínsku, německá mutace je upravena s ohledem na mezinárodní odbornou veřejnost. Úpravy se týkaly především doprovodných textů a také řazení jednotlivých hlav. Zpřístupnění výstupů projektu na mezinárodním fóru je jedním z hlavních úkolů týmu. Vzhledem k podstatě celé problematiky je publikování v němčině ideálním řešením.
Studie předkládá základní informace o skupině vojáků československých vojenských jednotek v zahraničí v letech druhé světové války, kteří před svým nástupem jistou dobu sloužili v německé branné moci, a po přeběhnutí či zajetí se dobrovolně přihlásili ke službě v československé armádě. Studie specifikuje počty těchto vojáků, popisuje jejich význam a některé charakteristiky. Na příkladu několika vojáků, pocházejících z jednoho okresu (Slaný) studie ukazuje šířku škály okolností jejich vstupu do německé armády a následně do československých jednotek, jejich motivace, průběh služby, stejně jako jejich poválečné osudy. Osudy dotyčných mimo jiné odrážejí poměrně značnou intenzitu migrace v českých zemích v prvních desetiletích dvacátého století. Především ale ukazuji podobu dějin a velkých historických událostí pohledem „zdola“, z perspektivy žitých osudů jednotlivých osob, pocházejících z jednoho relativně malého regionu.
Bývalí příslušníci německých ozbrojených sil, kteří posléze sloužili v československé exilové armádě, pocházeli převážně z příhraničních oblastí slezských okresů. Studie rozebírá tuto málo známou a zajímavou kapitolu historie československého odboje v zahraničí na příkladu vojáků, pocházejících z regionu Hlučínska. Představovali velmi specifickou skupinu, zcela odlišnou od celkového obrazu personálního složení československé exilové armády,
Studie mapuje jejich účast na československém odboji v zahraničí. Vůbec poprvé je publikován počet vojáků z Hlučínska, kteří sloužili v československé exilové armádě nebo v jiných spojeneckých armádách. Studie dále popisuje některá specifika jejich služby v československých jednotkách na západní i východní frontě.
Kolektivní monografie vznikla na základě mezinárodní konference pořádané v květnu 2019. Velká část autorského týmu tvořeného odborníky z Čech, Polska, Francie, Slovinska a Velké Británie se danému tématu věnuje dlouhodobě, a publikace je tak rozvinutím dřívější vzájemné spolupráce. Kniha především do mezinárodního kontextu přináší českou problematiku, která v něm dosud chyběla. Dále rozvíjí dříve již nastoupené komparační přístupy, a to zaměřením na transnacionální perspektivu specifického regionu Horního Slezska, rozděleného v popisované době v hranicích tří národních států. Autoři také poukazují na cílenou marginalizaci tématu v rámci centralistických tendencí jednotlivých národních narativů, a tím i na střet při utváření paměti center a regionů. Strukturovaná publikace zahrnuje jedenáct kapitol od devíti autorů a další doprovod (úvod, fotografie, mapky atd.). Kapitoly jsou členěny do tří hlavních bloků reprezentujících různé roviny výzkumu problému (evropská, česká, slezská perspektiva). Kniha je kromě odborné veřejnosti určena široké čtenářské obci v pohraničním regionu Hlučínska, čemuž odpovídá i její struktura: k problematice regionu se čtenář dostane skrze postupný ponor do teritoriálně stále užších perspektiv, což má za cíl ozřejmit dosud regionálně chápaný fenomén v různých stupních souvislostí.
Studie zkoumá limity důvěry orgánů československého exilu za druhé světové války vůči dobrovolníkům, kteří dříve sloužili ve wehrmachtu. Je založena na analýze osobních charakteristik příslušníků vybrané skupiny (data přijetí, věk, povolání, fyzická kondice, předpokládaná funkce).
V závěru druhé světové války se zajatci z wehrmachtu stali zdaleka nejpočetnějším rekrutačním zdrojem československých vojenských jednotek na Západě. Zcela pochopitelnou se jeví jistá míra nedůvěry, kterou vůči této skupině mohly mít vojenské a politické orgány exilu. Pozoruhodným zjištěním proto je, že bývalým vojákům wehrmachtu, byť v malých počtech, nezůstala zapovězena ani elita československého vojska v zahraničí, kterou z vojenského, ale i politického a zvláště propagandistického hlediska představovaly letecké jednotky formované v Británii. Nicméně, přijaty byly pouhé dvě desítky osob, navíc výlučně k pozemnímu personálu. Naopak, přes kritický nedostatek pilotů se k letectvu (a to ani k pozemnímu personálu) nedostali ti, kteří měli pilotní výcvik a praxi v německém letectvu. To se týkalo i mužů, kteří na stranu Spojenců cíleně dezertovali, včetně odvážných přeletů fronty.
Studie na případu československé zahraniční armády za druhé světové války prezentuje možnosti kvantitativních přístupů v historiografii, a především naznačuje, že numerická zpracování mají potenciál i pro zkoumání hlubších souvislostí a tak „měkkých“ pojmů, jako jsou předsudky při vnímání „druhých“ nebo procesy formování obrazu různých dějinných fenoménů v kolektivní paměti. Do československých vojenských jednotek formovaných na Západě v letech 1939 až 1945 vstoupily téměř tři tisíce Čechoslováků, kteří předtím určitou dobu sloužili v německém Wehrmachtu. Tato skutečnost však nezapadala do ideového formování nové národní identity, založeného především na obrazu „celonárodního boje“ za svobodu a příběhu odvěkého konfliktu s němectvím. Synergie cílené a přirozené marginalizace „shora“ i „zdola“ pak měla za následek téměř naprosté potlačení tohoto fenoménu v kolektivní paměti české společnosti jako celku.
Bývalým zajatcům z Wehrmachtu se nedostalo pozornosti odpovídající jejich významu ani v publikovaných pamětech a vzpomínkách veteránů odboje. Šlo v tomto případě také o důsledek cílené marginalizace, nebo lze nalézt i jiné důvody? Studie se snaží nalézt odpověď pomocí detailního zmapování rozsahu a chronologie zařazení dotyčných mužů v rámci různých jednotek. Dokládá, že bývalí zajatci z Wehrmachtu k jednotkám nastupovali ve větším počtu až od léta 1944 a mnozí z nich se do konce války nestačili dostat na frontu. Veteráni z prvosledových jednotek se tedy s nimi ve větším počtu často ani nemuseli setkat a proto netušili, jak významným rekrutačním zdrojem jsou.
Studie upozorňuje na škálu právních, politických a morálních problémů, s nimiž se musela potýkat exilová reprezentace v souvislosti s hledáním lidských zdrojů při budování vojenských jednotek. Pro československé vojenské jednotky v zahraničí se během druhé světové války jedním z nejdůležitějších rekrutačních zdrojů stali zajatci z nepřátelských armád. Zatímco přijímání bývalých vojáků armády slovenského státu či protektorátního vládního vojska probíhalo vcelku hladce, problematickým se stalo zvláště přijímání zajatců, kteří sloužili přímo v německé armádě. Otázky mezinárodního a válečného práva se dařilo řešit bez větších potíží, mnohem tíživější byly problémy, vyplývající z kolize s národními a morálními ideály odbojového hnutí, a s potřebami budování propagandistického obrazu odboje. Skutečnost, že tolik československých občanů bylo ochotno – byť pod silným tlakem okupantů – navléci stejnokroj historického národního nepřítele a jistou dobu mu sloužit, navíc neodpovídala idealizovanému obrazu zahraničního odboje a postojů československé společnosti k válce obecně, jak jej utvářela propaganda. Jak nepříjemným faktem byl vysoký podíl bývalých nepřátelských vojáků v československých vojenských jednotkách, dokládá, že fenomén byl marginalizován po dlouhá poválečná desetiletí, bez ohledu na proměny politického režimu.
