Studie na případu československé zahraniční armády za druhé světové války prezentuje možnosti kvantitativních přístupů v historiografii, a především naznačuje, že numerická zpracování mají potenciál i pro zkoumání hlubších souvislostí a tak „měkkých“ pojmů, jako jsou předsudky při vnímání „druhých“ nebo procesy formování obrazu různých dějinných fenoménů v kolektivní paměti. Do československých vojenských jednotek formovaných na Západě v letech 1939 až 1945 vstoupily téměř tři tisíce Čechoslováků, kteří předtím určitou dobu sloužili v německém Wehrmachtu. Tato skutečnost však nezapadala do ideového formování nové národní identity, založeného především na obrazu „celonárodního boje“ za svobodu a příběhu odvěkého konfliktu s němectvím. Synergie cílené a přirozené marginalizace „shora“ i „zdola“ pak měla za následek téměř naprosté potlačení tohoto fenoménu v kolektivní paměti české společnosti jako celku.

Bývalým zajatcům z Wehrmachtu se nedostalo pozornosti odpovídající jejich významu ani v publikovaných pamětech a vzpomínkách veteránů odboje. Šlo v tomto případě také o důsledek cílené marginalizace, nebo lze nalézt i jiné důvody? Studie se snaží nalézt odpověď pomocí detailního zmapování rozsahu a chronologie zařazení dotyčných mužů v rámci různých jednotek. Dokládá, že bývalí zajatci z Wehrmachtu k jednotkám nastupovali ve větším počtu až od léta 1944 a mnozí z nich se do konce války nestačili dostat na frontu. Veteráni z prvosledových jednotek se tedy s nimi ve větším počtu často ani nemuseli setkat a proto netušili, jak významným rekrutačním zdrojem jsou.