Studie zkoumá limity důvěry orgánů československého exilu za druhé světové války vůči dobrovolníkům, kteří dříve sloužili ve wehrmachtu. Je založena na analýze osobních charakteristik příslušníků vybrané skupiny (data přijetí, věk, povolání, fyzická kondice, předpokládaná funkce).

V závěru druhé světové války se zajatci z wehrmachtu stali zdaleka nejpočetnějším rekrutačním zdrojem československých vojenských jednotek na Západě. Zcela pochopitelnou se jeví jistá míra nedůvěry, kterou vůči této skupině mohly mít vojenské a politické orgány exilu. Pozoruhodným zjištěním proto je, že bývalým vojákům wehrmachtu, byť v malých počtech, nezůstala zapovězena ani elita československého vojska v zahraničí, kterou z vojenského, ale i politického a zvláště propagandistického hlediska představovaly letecké jednotky formované v Británii. Nicméně, přijaty byly pouhé dvě desítky osob, navíc výlučně k pozemnímu personálu. Naopak, přes kritický nedostatek pilotů se k letectvu (a to ani k pozemnímu personálu) nedostali ti, kteří měli pilotní výcvik a praxi v německém letectvu. To se týkalo i mužů, kteří na stranu Spojenců cíleně dezertovali, včetně odvážných přeletů fronty.