Studie upozorňuje na škálu právních, politických a morálních problémů, s nimiž se musela potýkat exilová reprezentace v souvislosti s hledáním lidských zdrojů při budování vojenských jednotek. Pro československé vojenské jednotky v zahraničí se během druhé světové války jedním z nejdůležitějších rekrutačních zdrojů stali zajatci z nepřátelských armád. Zatímco přijímání bývalých vojáků armády slovenského státu či protektorátního vládního vojska probíhalo vcelku hladce, problematickým se stalo zvláště přijímání zajatců, kteří sloužili přímo v německé armádě. Otázky mezinárodního a válečného práva se dařilo řešit bez větších potíží, mnohem tíživější byly problémy, vyplývající z kolize s národními a morálními ideály odbojového hnutí, a s potřebami budování propagandistického obrazu odboje. Skutečnost, že tolik československých občanů bylo ochotno – byť pod silným tlakem okupantů – navléci stejnokroj historického národního nepřítele a jistou dobu mu sloužit, navíc neodpovídala idealizovanému obrazu zahraničního odboje a postojů československé společnosti k válce obecně, jak jej utvářela propaganda. Jak nepříjemným faktem byl vysoký podíl bývalých nepřátelských vojáků v československých vojenských jednotkách, dokládá, že fenomén byl marginalizován po dlouhá poválečná desetiletí, bez ohledu na proměny politického režimu.