Centralisticky koncipované národní příběhy ovládly v průběhu 20. století tvorbu kolektivních identit v prostoru středovýchodní Evropy takřka úplně. Požadavek plné loajality, vyžadovaný z jednotlivých center, ovšem pomíjel specifičnost regionálních identit. Zvláště výrazně lze tento faktor ilustrovat na příkladu Horního Slezska, rozděleného po první světové válce mezi tři státy – Německo, Polsko a Československo. Rychlé proměny hranic vedly ke konstantnímu střetu požadované loajality a pociťované regionální identity. V letech druhé světové války byli místní muži povolání do německého vojska, mnozí však přeběhli či padli do zajetí. Stali se vítaným a vydatným rekrutačním zdrojem pro polskou a československou exilovou armádu. Jejich význam byl však po válce zcela marginalizován, aby nebyl narušen obraz „bojujícího národa“, kdy většinu exilových armád měli tvořit etničtí Češi (Poláci), kteří do zahraničí uprchli z vlasteneckých důvodů. Teprve po roce 1989 se ve Slezsku pomalu utváří vlastní specifický obraz válečného prožitku, kdy služba ve třech různých armádách na obou stranách fronty tvoří jeho samozřejmou a nekonfliktní součást, v ostrém protikladu s vnímáním války z center.