Studie předkládá základní informace o skupině vojáků československých vojenských jednotek v zahraničí v letech druhé světové války, kteří před svým nástupem jistou dobu sloužili v německé branné moci, a po přeběhnutí či zajetí se dobrovolně přihlásili ke službě v československé armádě. Studie specifikuje počty těchto vojáků, popisuje jejich význam a některé charakteristiky. Na příkladu několika vojáků, pocházejících z jednoho okresu (Slaný) studie ukazuje šířku škály okolností jejich vstupu do německé armády a následně do československých jednotek, jejich motivace, průběh služby, stejně jako jejich poválečné osudy. Osudy dotyčných mimo jiné odrážejí poměrně značnou intenzitu migrace v českých zemích v prvních desetiletích dvacátého století. Především ale ukazuji podobu dějin a velkých historických událostí pohledem „zdola“, z perspektivy žitých osudů jednotlivých osob, pocházejících z jednoho relativně malého regionu.

Bývalí příslušníci německých ozbrojených sil, kteří posléze sloužili v československé exilové armádě, pocházeli převážně z příhraničních oblastí slezských okresů. Studie rozebírá tuto málo známou a zajímavou kapitolu historie československého odboje v zahraničí na příkladu vojáků, pocházejících z regionu Hlučínska. Představovali velmi specifickou skupinu, zcela odlišnou od celkového obrazu personálního složení československé exilové armády,

Studie mapuje jejich účast na československém odboji v zahraničí. Vůbec poprvé je publikován počet vojáků z Hlučínska, kteří sloužili v československé exilové armádě nebo v jiných spojeneckých armádách. Studie dále popisuje některá specifika jejich služby v československých jednotkách na západní i východní frontě.

Kolektivní monografie vznikla na základě mezinárodní konference pořádané v květnu 2019. Velká část autorského týmu tvořeného odborníky z Čech, Polska, Francie, Slovinska a Velké Británie se danému tématu věnuje dlouhodobě, a publikace je tak rozvinutím dřívější vzájemné spolupráce. Kniha především do mezinárodního kontextu přináší českou  problematiku, která v něm dosud chyběla. Dále rozvíjí dříve již nastoupené komparační přístupy, a to zaměřením na transnacionální perspektivu specifického regionu Horního Slezska, rozděleného v popisované době v hranicích tří národních států. Autoři také poukazují na cílenou marginalizaci tématu v rámci centralistických tendencí jednotlivých národních narativů, a tím i na střet při utváření paměti center a regionů. Strukturovaná publikace zahrnuje jedenáct kapitol od devíti autorů a další doprovod (úvod, fotografie, mapky atd.). Kapitoly jsou členěny do tří hlavních bloků reprezentujících různé roviny výzkumu problému (evropská, česká, slezská perspektiva). Kniha je kromě odborné veřejnosti určena široké čtenářské obci v pohraničním regionu Hlučínska, čemuž odpovídá i její struktura: k problematice regionu se čtenář dostane skrze postupný ponor do teritoriálně stále užších perspektiv, což má za cíl ozřejmit dosud regionálně chápaný fenomén v různých stupních souvislostí.

Studie zkoumá limity důvěry orgánů československého exilu za druhé světové války vůči dobrovolníkům, kteří dříve sloužili ve wehrmachtu. Je založena na analýze osobních charakteristik příslušníků vybrané skupiny (data přijetí, věk, povolání, fyzická kondice, předpokládaná funkce).

V závěru druhé světové války se zajatci z wehrmachtu stali zdaleka nejpočetnějším rekrutačním zdrojem československých vojenských jednotek na Západě. Zcela pochopitelnou se jeví jistá míra nedůvěry, kterou vůči této skupině mohly mít vojenské a politické orgány exilu. Pozoruhodným zjištěním proto je, že bývalým vojákům wehrmachtu, byť v malých počtech, nezůstala zapovězena ani elita československého vojska v zahraničí, kterou z vojenského, ale i politického a zvláště propagandistického hlediska představovaly letecké jednotky formované v Británii. Nicméně, přijaty byly pouhé dvě desítky osob, navíc výlučně k pozemnímu personálu. Naopak, přes kritický nedostatek pilotů se k letectvu (a to ani k pozemnímu personálu) nedostali ti, kteří měli pilotní výcvik a praxi v německém letectvu. To se týkalo i mužů, kteří na stranu Spojenců cíleně dezertovali, včetně odvážných přeletů fronty.

Studie na případu československé zahraniční armády za druhé světové války prezentuje možnosti kvantitativních přístupů v historiografii, a především naznačuje, že numerická zpracování mají potenciál i pro zkoumání hlubších souvislostí a tak „měkkých“ pojmů, jako jsou předsudky při vnímání „druhých“ nebo procesy formování obrazu různých dějinných fenoménů v kolektivní paměti. Do československých vojenských jednotek formovaných na Západě v letech 1939 až 1945 vstoupily téměř tři tisíce Čechoslováků, kteří předtím určitou dobu sloužili v německém Wehrmachtu. Tato skutečnost však nezapadala do ideového formování nové národní identity, založeného především na obrazu „celonárodního boje“ za svobodu a příběhu odvěkého konfliktu s němectvím. Synergie cílené a přirozené marginalizace „shora“ i „zdola“ pak měla za následek téměř naprosté potlačení tohoto fenoménu v kolektivní paměti české společnosti jako celku.

Bývalým zajatcům z Wehrmachtu se nedostalo pozornosti odpovídající jejich významu ani v publikovaných pamětech a vzpomínkách veteránů odboje. Šlo v tomto případě také o důsledek cílené marginalizace, nebo lze nalézt i jiné důvody? Studie se snaží nalézt odpověď pomocí detailního zmapování rozsahu a chronologie zařazení dotyčných mužů v rámci různých jednotek. Dokládá, že bývalí zajatci z Wehrmachtu k jednotkám nastupovali ve větším počtu až od léta 1944 a mnozí z nich se do konce války nestačili dostat na frontu. Veteráni z prvosledových jednotek se tedy s nimi ve větším počtu často ani nemuseli setkat a proto netušili, jak významným rekrutačním zdrojem jsou.

Studie upozorňuje na škálu právních, politických a morálních problémů, s nimiž se musela potýkat exilová reprezentace v souvislosti s hledáním lidských zdrojů při budování vojenských jednotek. Pro československé vojenské jednotky v zahraničí se během druhé světové války jedním z nejdůležitějších rekrutačních zdrojů stali zajatci z nepřátelských armád. Zatímco přijímání bývalých vojáků armády slovenského státu či protektorátního vládního vojska probíhalo vcelku hladce, problematickým se stalo zvláště přijímání zajatců, kteří sloužili přímo v německé armádě. Otázky mezinárodního a válečného práva se dařilo řešit bez větších potíží, mnohem tíživější byly problémy, vyplývající z kolize s národními a morálními ideály odbojového hnutí, a s potřebami budování propagandistického obrazu odboje. Skutečnost, že tolik československých občanů bylo ochotno – byť pod silným tlakem okupantů – navléci stejnokroj historického národního nepřítele a jistou dobu mu sloužit, navíc neodpovídala idealizovanému obrazu zahraničního odboje a postojů československé společnosti k válce obecně, jak jej utvářela propaganda. Jak nepříjemným faktem byl vysoký podíl bývalých nepřátelských vojáků v československých vojenských jednotkách, dokládá, že fenomén byl marginalizován po dlouhá poválečná desetiletí, bez ohledu na proměny politického režimu.

Text analyzuje některé aspekty závěru druhé světové války v Jugoslávii z hlediska změny postoje spojenců ke stranám válčícím na jugoslávském území a možného náboru válečných zajatců pro jejich nasazení do bojů proti německé armádě. Zvláštní pozornost je věnována názorům některých představitelů československých exilových orgánů na obdobné problémy včetně otázky možného náboru nových vojáků do československé zahraniční armády, které mohly přidat na významu československé vojenské misi vyslané v červenci 1944 ke hlavnímu štábu Josipa Broze Tita, vedoucí osobnosti jugoslávských partyzánů a komunistů. Složité okolnosti a bezprostřední válečná situace však mnoho prostoru k realizaci hlavních úkolů československé misi neponechávaly. Článek vychází především z pramenů československé, jugoslávské a částečně britské provenience, nepočetných memoárových spisů a relevantní literatury.

V rámci přednáškového večera pořádaného pobočkou polského Ústavu paměti národa v Katovicích autor představil příspěvek, jehož písemnou formu publikoval časopis vydávaný zmíněnou pobočkou. Text představuje nucenou službu ve Wehrmachtu a následný vstup do československého vojska perspektivou regionu Hlučínska. Tématika je upravena pro polského posluchače a čtenáře, pro kterého jsou informace z Hlučínska, ležícího na polské hranici a současně historicky představujícího část Slezska, velmi zajímavé. Kromě válečných let se článek věnuje i poválečným osudům dotyčných a vnímání fenoménu ze strany místní společnosti i (a zvláště) státní moci.

Článek je upraveným přepisem vystoupení autora na přednáškovém večeru pořádaném pobočkou polského Ústavu národní paměti v Katovicích dne 7. listopadu 2019. Článek představuje téma služby bývalých příslušníků Wehrmachtu v československých jednotkách v letech druhé světové války s ohledem na polského čtenáře. Poskytuje mimo jiné základní srovnání s obdobným fenoménem v polském exilovém vojsku. Zatímco celkové počty vojáků obou armád i počty přijatých bývalých německých vojáků se lišily mnohonásobně, velmi zajímavé je, že procentuální poměr těchto vojáků v rámci celkových početních stavů byl takřka shodný: na konci války byl každý třetí voják československých i polských jednotek na Západě bývalým příslušníkem Wehrmachtu.